Rok 2014

Rok 2014 je rokem Koně. To mě vede k úvaze o roli velitele, krále, o roli toho, kdo vede.

    Chcete-li vést, musíte niterně cítit a vědět v čem máte tak nějak dost jasno a v čem jasno nemáte a pravděpodobně nikdy ani mít nebudete (ale to možná ještě ani nevíte).

    Když jsem začal s bojovými sporty, obdivoval jsem v technikách, katách a filmech schopnosti bojovat tak zvláštními způsoby. Postupně jsem se ale začal učit, že realita vypadá a také že je někdy až na míle tomu vzdálená. To mě vedlo dál ke hledání pochopení toho, co je dál, co je za tím, kde je ta hloubka. Tehdy jsem začal vidět rozdíly v tradičních bojových uměních a relativně mladých bojových sportech, ať už jsou jakékoliv. Nešlo o techniku, sílu, rychlost, něco co tato škola má a jiná ne. Jádro netkvělo v hledání toho, co nebo kdo je lepší a horší. Vše se začalo přirozeně stáčet k pravdě, realitě, skutečnému a hlubokému učení prosáknutému opravdovým dědictvím a odkazem věků. Jak se tak někdy lehčeji a někdy s velkými těžkostmi protloukám cestou, kterou do vzduchu a vlastního těla vypalují krok za krokem mí a naši učitelé, postupně jakoby ze sebe vyplavuji boj samotný. Není to nic náhlého, i když šoky občas mění věci bez varování, ale poznávám, že poznání a skutečné pochopení situace může vést k tomu, že boj ačkoliv by běžně byl tím nejrychlejším východiskem, prostě ztrácí na síle a významu. Nahrazuje jej umění vhledu, okamžitého pochopení situace a prostoru, a reakce ideálně stejně přiměřené, jako když se víčko přirozeně zavře, nenuceně a tak akorát, potřebuje-li oko být zvlhčeno.

    Zdá se, že mistři, kteří nás vedou, zapomněli na bojová umění samotná, jako by je ani nepotřebovali ani na ně nemyslí a možná je ani „nezajímají“. Hledají v takových hloubkách, že termín „bojová“ ztrácí význam, smysl a rozptyluje se v mlžné nic. Jak Soke kdysi dávno řekl „Učte se od všeho a všechno!“. Cítím, že ono „umění“ je mnohem významnější. Je to o tvoření a stvoření. Učiníte zázraky, aniž byste o to stáli. Lidé prostě otevřou svá srdce a oněmí v úžasu. Tak jako vždy já oněmím nad svými učiteli. Jako by mě ten jejich prostor strávil a naprosto opojil. Mnohdy si to uvědomím až poté, co to zažiji, sedím, zauvažuji, zavzpomínám a najednou vidím opravdové poklady, kterých jsem byl svědkem. Něco, co se mi zdálo tak normální a obyčejné, že se to tímto prostým faktem stalo naprosto nadpřirozené.

    Možná naše potíž spočívá v tom, že pořád něco chceme a máme očekávání a představy. To nás drží uzavřené v sobě, v oněch představách a myšlenkách, spotřebováváme na tom drahocennou energii, a díky tomu nevidíme všechny ty zázrak a zajímavosti, které jsou přímo před námi. Neumíme se odevzdat příležitosti „poznávání a pochopení“. Nemáme odvahu opustit sami sebe a svěřit se toku toho „co přijde“. V Bujinkanu máme k tomuto Saki test. Ten nás učí odvaze nechat věci být, jak jsou a svěřit se do péče něčeho „vyššího, či jiného“, něčeho, co dává vždy nějakou šanci, naději anebo porozumění.

Vše o čem tu píši, je lidské a z lidského vzešlé. Není to nic příliš hlubokého ani širokého je to spíše občas ostřejší, ale snad ne moc hořké.

    Rok Koně pro mě přináší jen pokračování v dávno započatém. Držím se ohonu nádherného a majestátného koně, kterého sedlá Sóke pro nás pro všechny. Ten ohon není ničím světoborným. Je vzadu, občas to tam smrdí, občas to bolí, ale ta krása toho cestování na něm se nedá ničím popsat. Jen se držím, protože vím, že kdybych se pustil, moje maličká malinkatost mi nedovolí dohnat jej a znovu se chytit. Takové šance a takové koně někdo potká jednou za život a má štěstí, že kůň mu dá šanci chytit se. Někdo nemá takovou šanci za celý život ani jednu a někdo potká jen položivou a polomrtvou herku.

    Někdy se setkávám s pohledy, že kůň je věc, že zvířata jsou věci. Myslím, že je to velký omyl, zvíře je životem samotným. Nezaměňujme život s předmětem jakési „jednorázové spotřeby“. Jeho pestrost a přeměny nemůžeme možná nikdy skutečně pochopit.

Gambatte!

Martin